Vědecký pohled

Autor knih o hudbě a dramaturg, profesor Gottfried Kasparek ze Salcburska je mimo jiné umělecký vedoucí hudebního festivalu „Diabelli-Sommer“ v Mattsee. Písní se důkladně zaobíral a vysvětlil, kde se vzalo její kouzlo. Sotva se někdo může jejímu půvabu vzepřít. A jsou pro to zajímavé důvody.

Již za mého dětství ve Vídni bylo společné zpívání písně „Tichá noc, svatá noc“ u stromečku před nadílkou prodchnuto důstojnou atmosférou Vánoc. Píseň patřila k svátkům a tak tomu je dodnes. Je to hezký popěvek, který dělá radost, i když jsou v její interpretaci stále rezervy. Já například ještě pořád slyším hlasitý a hrubý baryton svého otce. To ale nevadí, v hudbě se to snese.

Později mě velice zaujala v Salcburku čtyřhlasná verze písně se smyčcovým triem, dvěma hornisty a varhany, bylo to naprosto fascinující. Skladatel Franz Xaver Gruber světový úspěch svého geniálního tahu ještě stačil zažít jako sbormistr v kostele v Halleinu. Tady se stala z písně malá, příjemná, klasická kantáta.

Jak tomu někdy bývá, vznikají ty nejlepší věci vlastně nešťastnou náhodou. Zřejmě to byl i případ písně „Tichá noc, svatá noc“. Varhany v kostele v Oberndorfu, který byl dva roky odtržen od svého mateřského Laufenu, se na Štědrý den ukázaly jako nefunkční. Kněz a varhaník se tedy rozhodli na půlnoční mši improvizovat. Duchovní Joseph Mohr pocházel z těch nejnuznějších podmínek. Tento sociálně angažovaný Salcburčan byl ovšem talentovaný básník. Uměl hrát velice dobře na kytaru a měl pěkný tenor. Autor hudby k písni byl syn tkalce z Horního Rakouska. Působil jako kantor a regenschori v Salcbursku. Regenschori (Regenten des Chores) je staré označení pro regenta, tedy vedoucího chrámového sboru v kostelech katolického Rakouska a Bavorska.

Text napsal Mohr již v roce 1816 v Mariapfarr v Lungau. Díky rozbitým varhanám vznikla na popud kněze jedna z nejúspěšnějších písní hudební historie. Poprvé byla představena na Štědrý večer 1818 v podání Mohra a basem zpívajícího Grubera, s kytarovým doprovodem. Člověk, který o něco později varhany opravoval, přivezl notový zápis do tyrolského Zillertalu, který dodnes patří k salcburské diecézi. Tady, ve Fügenu, zazněla píseň znovu o Vánocích 1819. Zillertalští národní pěvci píseň proslavili ve Starém i v Novém světě. A to v mnoha podobách. Také sám Gruber napsal více verzí. Ale to podstatné je substance.

Jde o jednoduchou ukolébavku v nosném rytmu „siciliana“ (pomalá vokální a instrumentální skladba v 6/8 nebo 12/8 taktu). Je pro něj typická něžnost a příjemná melancholie. V baroku a klasicismu byl často využíván v takzvaných pastýřských idylách, nejen duchovních, ale také velice světských. Například Pamina v Mozartově opeře Kouzelná flétna zpívá svou smutně okouzlující árii o ztracené lásce v tomto rytmu. Také Joseph Haydn v oratoriu Stvoření takto chválí jaro. Gruber jistě znal duchovní siciliano ze své každodenní praxe v kostelech v Arnsdorfu a Oberndorfu, pravděpodobně stejně tak od J. S. Bacha, bratrů Haydnových nebo Mozarta. Předobrazů bylo dost, ale Mohr s Gruberem dosáhli perfektní jednoty textu a hudby.

Píseň je v německém jazyce, nápěv je v nejlepším slova smyslu lidový, její rytmus je pojmenovaný podle hry na dudy sicilských pastýřů. Text se nechá dobře překládat. Kouzlo vnitřní kompozice nemůže lidem uniknout, ať už vyznávají nejrůznější náboženství, nebo jsou ateisté. Pomocí jednoduchých slov a motivů je vyjádřena síla vánočního příběhu. Hudba nezní triumfálně, ale dojemně. Některé lidi píseň dojímá až k slzám, což spočívá v rytmu vyvolávajícím zádumčivost – také Pamina při zpěvu skoro pláče. U některých vzbuzuje šťastný úsměv. Nebo se u ní člověk dokonce může usmívat i přes slzy. Není liturgicky přísná, je to skladba naplněná láskou k novorozenému děťátku. Jedná se o píseň míru a spirituality, která překračuje hranice. A je nadčasová. Patří všem lidem dobré vůle na světě.

(Úvahy profesora Gottfrieda Kasparka)